Vyzkoušeli jsme stan Naturehike Kota. Jak obstál u Vltavy?

Ten stan je obrovský! Přesně to byla naše první reakce. A nebyli jsme sami. Stejnou větu jsme během víkendu slyšeli od kolemjdoucích i ostatních kempařů. Dokonce i v kempu nás zařadili do kategorie „velký stan“. Když jsme se zeptali, podle čeho to poznali, obsluha se jen podívala z okna a bez jediného zaváhání odpověděla: „Ten stan je obrovský!“ V tu chvíli jsem začala přemýšlet, jestli nás nakonec nezařadí rovnou do ceníku za chatky.

Ale popořádku. Aby tahle recenze nebyla jen výčtem parametrů, vezmeme to pěkně od začátku. Proč jsme vybrali právě KOTU? Kam jsme s ní vyrazili? A jak si vedla během víkendu u Vltavy?

Na firemní akci na Vltavě vyrážíme téměř každý rok. Dosud jsme si vystačili s běžným stanem pro tři až čtyři osoby. Mělo to ale jeden háček. Jeden z nás v něm spal jen výjimečně a raději volil spaní pod širákem nebo v autě, protože stísněný prostor menších stanů mu zkrátka neseděl.

Ta poslední podmínka měla své opodstatnění. Na zahradě totiž pravidelně stavíme glampingovou pyramidu. Komfortu má na rozdávání, jenže celý komplet váží přes 20 kg a jeho stavba i balení jsou malou událostí. A protože jsem tak trochu perfekcionista, při stavění si dávám záležet na každém detailu – každý kolík musí být přesně tam, kde má být, všechna lanka správně vypnutá a stan dokonale napnutý. Na zahradě je to příjemný rituál, na víkend u Vltavy už ale ne.

Kota je v nabídce Naturehike přibližně rok. A přiznám se, že jsem ji celou tu dobu tak trochu přehlížela. Důvod byl vlastně úplně banální – oranžová není moje oblíbená barva. Kvůli tomu jsem ho od začátku trochu přehlížela, aniž bych mu vlastně dala šanci.

Teď ale přišla její šance. Ne proto, že bych změnila názor na oranžovou, ale protože jako jedna z mála splňovala všechno, co jsme hledali. Výrobce uvádí příjemnou hmotnost 8,5 kg a rozměry, které jsem si ani nedokázala představit. Potěšilo mě i to, že po sbalení nezabere půl kufru auta a bez problémů se vejde i do běžného sedanu. Nejvíc mě ale zajímalo, jestli bude těch slibovaných 183 cm opravdu znát a jestli se v něm nebudeme cítit stísněně.

Stavět stan, který máte poprvé v životě v rukách a znáte ho jen z fotek a technických parametrů, je vždycky tak trochu sázka do loterie. Navíc jsem tušila, že Kota v kempu bude budit pozornost, a opravdu jsem nechtěla, aby naše premiéra probíhala před publikem. V naší skupině totiž funguje jedno nepsané pravidlo – kdo staví nejdéle, tomu ostatní okamžitě nabídnou „pomoc“. Ve skutečnosti se kolem něj jen vytvoří hlouček diváků, kteří bedlivě sledují každý pohyb, rozdávají jednu radu za druhou a náramně se u toho baví. Přesně tomu jsem se chtěla vyhnout, a tak jsme si stavbu raději nacvičili už den před odjezdem na zahradě.

Už během stavby jsme měli pocit, že nestavíme klasický stan, ale spíš malou přenosnou chatku. Stavba je přitom překvapivě jednoduchá. Základ tvoří dva dlouhé pruty, které se kříží ve středu stanu a v horní části se zasunou do vodicích tunýlků. Vnitřní stan se pak ke konstrukci jednoduše připne pomocí rychloháčků. Krátký prut vytváří v nejvyšším bodě hřeben střechy a poslední dlouhý prut slouží k vytvoření předsazeného vstupu. Jedinou drobnou komplikací bylo samotné vztyčení konstrukce. Kvůli výšce stanu si jeho stavbu v jednom člověku upřímně moc nedokážu představit. Ve dvou jsme to ale zvládli úplně bez problémů a po pár minutách nám bylo jasné, že naše generálka na zahradě byla vlastně skoro zbytečná.

Hodně se mi líbilo i řešení vstupu. Místo klasické oddělené předsíňky navazuje přímo na hlavní obytný prostor, takže stan uvnitř působí otevřeněji, vzdušněji a opticky mnohem prostorněji. Před vchodem přesto zůstal praktický přesah tropika, pod který jsme bez problémů odložili boty. Během noci několikrát sprchlo, a přesto jsme je nemuseli schovávat dovnitř.

Stejně dobře jsou vyřešená i trojúhelníková okna. Na rozdíl od většiny stanů nejsou překrytá samostatným dílem tropika. Z vnější strany je tvoří síťovina proti hmyzu, z vnitřní plná látka, kterou lze podle potřeby otevřít nebo zavřít přímo zevnitř stanu.

Už při prvním pohledu na velká okna a tři ventilační otvory jsem měla pocit, že výrobce větrání opravdu promyslel. Po víkendu můžu říct, že oprávněně. Přestože jsme ve stanu spali čtyři, ráno jsme nemuseli řešit ani kapku kondenzované vody na vnitřní straně tropika.

Na víkend jsme vyrazili ve dvou dospělých a se dvěma dětmi. Vnitřní prostor pro nás byl trochu nezvyk. U běžných stanů jsme byli zvyklí využít každý centimetr podlahy na spaní, tady si ale každý přirozeně našel své místo v jednom z rohů, a to včetně jedné kempingové postele. Díky půdorysu i výšce stanu zůstal celý střed volný. A právě tady jsem si poprvé uvědomila, že těch slibovaných 183 cm opravdu není jen číslo v technických parametrech. Se svými 158 cm bych se samozřejmě postavila téměř v každém stanu, ale tady se pohodlně narovnali i chlapi, kteří jsou o hlavu vyšší než já. Ve stanu jsme se mohli pohodlně převlékat, pohybovat i fungovat, aniž bychom na sebe neustále naráželi. V podvečer se z něj úplně přirozeně stal dětský koutek. V jednu chvíli se jich dovnitř a ven vystřídalo snad deset. Při množství věcí, které jsme s sebou měli, jsem ocenila i vnitřní síťované kapsy. Přes noc jsme do nich schovali obaly od spacáků a karimatek, takže se po stanu zbytečně nepovalovaly a uvnitř zůstal alespoň relativní pořádek.

Naše první noc v Kotě proběhla bez jakýchkoliv problémů, a to i přes noční déšť. Pro recenzi stanu jsou takové podmínky vlastně ideální. O něco méně ideální už byly pro věci, které jsme nechali venku s tím, že do rána uschnou. Odnesli jsme si ale jedno ponaučení – příště už jen přibalíme lanko a mokré věci necháme schnout přímo uvnitř. Samotnému stanu ale noční déšť žádné starosti nepřidělal.

Při balení stanu jsem si uvědomila jednu věc, která mi chyběla – přídavnou podlážku. U stanů ji vozím vždy, když nemusíme řešit každý gram navíc. Výhodou je, že při balení sbalíte zvlášť čistý stan a zvlášť špinavou podlážku, takže po návratu domů nemusíte hned řešit čištění celého stanu. Kota přídavnou podlážku nemá a kvůli svému atypickému tvaru i rozměrům jsem zatím nenašla ani žádnou vhodnou náhradu. Na druhou stranu počítám s tím, že Kotu budeme vozit především autem a využívat hlavně v letním a sušším období, kdy nám přídavná podlážka nejspíš ani chybět nebude. A pokud přece jen ano, vystačíme si s obyčejnou plachtou nebo podložkou přibližně odpovídající rozměrům stanu.

Po víkendu u Vltavy můžu říct, že Kota splnila přesně to, co jsme od ní očekávali. Nabídla prostor, kvůli kterému jsme ji vybírali, pohodlí, které jsme od běžného stanu neznali, a přitom si zachovala rozumnou hmotnost i velikost po sbalení.

Příště bychom ji chtěli vyzkoušet trochu jinak – jen ve dvou, maximálně ve dvou a se psem. Myslím, že právě tehdy naplno vynikne její největší přednost. Díky velkému vnitřnímu prostoru si dovnitř budeme moci vzít i kempingový stolek, židle a další vybavení, které bychom si do běžného stanu nikdy nedali. Ale o tom zase někdy příště.